Magazín
Velká cena Brna – historie a současnost

Velká cena Brna – historie a současnost

Nejnavštěvovanější sportovní událostí v České republice je každoročně Grand Prix ČR. Velká cena Brna je nedílnou součástí seriálu závodů Mistrovství světa silničních motocyklů Moto GP. Každoročně se v polovině srpna vydává na Masarykův okruh na 200 tisíc motocyklových fanoušků z celé republiky i ze zahraničí.
Historie Masarykova okruhu v Brně je dlouhá. Ten první byl vybudován již v roce 1930. Významnou iniciátorkou jeho vzniku byla legendární automobilová jezdkyně Eliška Junková. Na okruhu o délce přes 29 kilometrů závodila nejdříve auta. Celá trasa Bosonohy – Nový Lískovec – Pisárky – Kohoutovice – Žebětín – Ostrovačice – Veselka – Bosonohy vedla po třech běžně používaných silnicích. Závodů se v letech 1930 až 1937 účastnila světová elita a patřily do série Grand Prix automobilů. Od roku 1949 byl okruh zkrácen na délku 17,801 km a od roku 1950 na ní začaly závodit i motocykly. V roce 1964 byl okruh znovu zkrácen na 13,941 km vypuštěním úseku přes Žebětín, dostal nový hrubozrnný asfaltový povrch a byly také vybudovány podchody pro diváky. Od roku 1965 se Velká cena Brna stala součástí seriálu Mistrovství světa silničních motocyklů. K další přestavbě okruhu došlo v roce 1975, kdy byl vynechán úsek přes Kohoutovice, Pisárky a Nový Lískovec a trať měřila 10,925 km. Závody Mistrovství světa se v Brně jezdily do roku 1982. Pak už nebylo možné na posledním přírodním okruhu v seriálu MS dodržovat stále přísnější bezpečnostní požadavky a Brno přišlo o homologaci pro tyto závody. Následující čtyři roky byla Velká cena Brna součástí mistrovství Evropy.


Nejistá budoucnost

Nový moderní automotodrom na Kývalce vznikl v roce 1987. Na něj se také ve stejném roce vrátily závody mistrovství světa, které se tam s výjimkou roku 1992 jezdí dodnes. Osud dalších ročníků MotoGP v Brně je však nejistý. Pořadatelé stále bojují s nedostatkem financí. Zalistovací poplatek za zařazení závodu do kalendáře mistrovství světa činí 72 milionů korun. Tuto částku nejsou pořadatelé schopni sami zajistit. Národní rada pro sport odmítla zařadit závod Grand Prix České republiky do dotačního programu pro významné sportovní akce a tím vyloučila, aby na něj byly z tohoto programu poskytnuty prostředky. Ministr Marcel Chládek se rozhodl uvolnit na zajištění zalistovacího poplatku 20 milionů korun z rezervy ministerstva, ovšem příjemcem musí být autoklub ČR jako zástupce České republiky v mezinárodní organizaci. Má to ovšem dva háčky – 20 milionů na zalistovací poplatek nestačí, proto je třeba získat další peníze z jiných zdrojů. Ohroženo je i oněch 20 milionů. Ministr Chládek požaduje záruky ze strany Autoklubu ČR, že tato částka skutečně do Brna doputuje. Národní rada pro sport ministrovi nedoporučila tuto částku zatím poskytnout s tím, že je podezření na nesrovnalosti v hospodaření autoklubu. Pokud prezident autoklubu Roman Ječmínek toto nařčení vyvrátí a poskytne písemnou záruku, že peníze skutečně přepošle na tuto akci, pak Chládek 20 milionů uvolní. Brněnský primátor Roman Onderka ministrovi nabídl, aby finanční podporu poslal přes statutární město Brno. 
 
Vedení Automotodromu je tak pod silným tlakem. Pokud by do 30. června nedalo záruky na pořádání MotoGP v roce 2015, o závody by Brno v příštím roce přišlo. I s hrozbou, že by se do seriálu nemuselo vrátit. O pořádání závodů MotoGP mají totiž velký zájem další okruhy v Evropě, v Asii i v Jižní Americe.
 
 
zdroj obrázku:motorkari.cz

Autor: Petr Vávra

Více >
Na tahu je Amazon

Na tahu je Amazon

Až napopáté schválili brněnští zastupitelé těsnou většinou smlouvy o pozemcích pro třímiliardovou investici do skladu internetového obchodu Amazon. Bylo to až poté, kdy Amazon podle slov jeho ředitele pro Evropu Tima Collinse z počátku dubna se stavbou distribučního centra v Brně nepočítá a poté, kdy o celé situaci jednala vláda. Teď už tedy nic nebrání tomu, aby v průmyslové zóně na Černovické terase vznikl sklad, v němž by mohlo být zaměstnáno 1500 lidí. Amazon ovšem spěchá. Začal tak hledat jiné vhodné místo – uvažoval o jiných místech na Moravě, na Slovensku či jinde ve střední nebo východní Evropě.
Koncem dubna si ale po jednání s předsedou vlády Sobotkou vzali zástupci Amazonu čas na rozmyšlenou a budou uvažovat, jestli distribuční centrum přece jen nepostaví v Brně. Včerejší jednání na brněnské radnici nebylo vůbec jednoduché. Zatímco ODS, Zelení a komunisté byli proti, sociální demokraté spolu s lidovci a TOP 09 potřebnou aktualizaci územního plánu prosadili.
 
Kritici tohoto rozhodnutí namítají, že Brno udělalo chybu, když chce do průmyslové zóny obří sklady pustit. Logistické centrum by mělo mít rozlohu 95 tisíc metrů čtverečních, což je velikost 13 fotbalových hřišť. Obyvatelé městských částí Slatina, Tuřany a Černovice se zase obávají, že postavení obrovského skladu v jejich sousedství zhorší již tak špatnou dopravní situaci.
 
Náhradní termín otevření je na vánoce 2015
Na vyřešení celé situace si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Pořád není jisté, jestli Amazon distribuční centrum v Brně postaví. Podle slov developera projektu je Brno nejpřipravenější a nejlepší alternativou ze všech lokalit, o kterých Amazon uvažuje. Přesto se nedá předpokládat okamžité rozhodnutí.  Podle posledních informací se Amazon vyjádří v létě. Americká firma původně chtěla své distribuční centrum otevřít do letošních Vánoc, což se ale vzhledem k průtahům nedá zvládnout. Na další případná jednání je tedy relativně dost času – dalším termínem otevření jsou Vánoce 2015. O tom, jak celá situace dopadne, budeme včas informovat.

Autor: Petr Vávra

Více >
Marie Vodičková: Zahraničí systém Klokánků obdivuje

Marie Vodičková: Zahraničí systém Klokánků obdivuje

Petice na podporu Klokánků rozpoutala na našem webu podpisové hody. Bylo proto zcela logické, že jsme se obrátili na vedoucí zařízení Klokánek, doktorku Marii Vodičkovou, s prosbou o její reakci. Nakonec vznikl obsáhlý rozhovor, který dává nahlédnout pod pokličku celého projektu Klokánek a ukazuje, že chvála a uznání v zahraničí bohužel nemusí znamenat vůbec nic, narazí-li na nezájem a nepochopení u odpovědných úředníků.
Mohla byste popsat základní náplň činnosti zařízení Klokánek
Klokánky jsou zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a jejich cílem je poskytnout dětem, které nemohou zůstat ve své rodině, náhradní péči na principech péče v běžné rodině. O maximálně čtyři děti se v samostatných bytech starají většinou dvě stabilní „tety“, které se střídají po týdnu nepřetržité péče a které kromě přímé péče o děti vedou i domácnost tak jako v běžné rodině - vaří, nakupují, perou, uklízejí. V několika případech se o děti starají trvale, tj. bez střídání, buď manželské páry, nebo trvalá „teta“. Těchto tzv. klasických Klokánků máme 24 a je v nich 540 míst. Kromě nich máme ještě 7 tzv. rodinných Klokánků provozovaných přímo v rodinách našich zaměstnanců. Těchto rodinných Klokánků jsme měli celkem 19, ale 12 jich kraje potažmo MPSV v dubnu letošního roku zrušily. Přitom to byla normální náhradní rodinná péče, která se z hlediska dětí od pěstounské péče nijak nelišila. Zrušení do konce roku hrozí i zbývajícím rodinných Klokánkům, protože MPSV požaduje, aby v těchto „klokaních“ rodinách přímo seděla a úřadovala sociální pracovnice. Dosavadní způsob, tedy docházení a kontakt telefonický a e-mailový podle MPSV nestačí. Ročně Klokánky projde víc než tisíc dětí, loni to bylo 1 211 dětí, z toho nově přijato bylo 704 dětí.

Jaký je hlavní rozdíl mezi Klokánkem a klasickou ústavní péčí?
Hlavní rozdíl je v tom, že „teta“ je s dětmi celý týden ve dne v noci a že děti vidí, jak funguje běžná domácnost. Jestliže se v případě rozvodu povoluje a někdy dokonce preferuje střídavá výchova, kdy se děti stěhují od jednoho rodiče ke druhému, tak v případě Klokánků se tety stěhují k dětem. Myslím tedy, že i tuto péči je možné považovat za péči rodinnou. V případě ústavní výchovy dochází ke střídání personálu po hodinách, v noci bývá noční vychovatel i na několik bytů a na jednoho vychovatele připadá až osm dětí, tedy dvakrát tolik než v Klokánkách. Musím ale říct, že v posledních deseti letech se zejména materiální podmínky dětských domovů i výchovných ústavů výrazně zlepšily a že pro starší děti, zejména pro děti s většími poruchami chování se jedná o zcela přijatelný typ náhradní péče - pokud personál se k dětem chová empaticky a vlídně. Malé děti ale potřebují mít dospělého víc pro sebe a také potřebují cítit jeho přítomnost v bytě pořád, i v noci, a bez častého střídání. Velkým problémem ústavní výchovy je rozdělování sourozenců podle věku, protože děti mladší dvou až tří let se většinou umísťují do kojeneckých ústavů nebo zdravotnických dětských domovů a děti starší tří let do školských dětských domovů. Klokánky mohou přijímat a také přijímají děti bez ohledu na věk, to je od narození až do zletilosti. Že tento typ péče je zejména pro malé děti vhodnější než ústavní výchova, dávají svých chováním najevo samy děti – batolata a předškolní děti se na cizí návštěvy „nevrhají“ ve snaze mazlit se nebo odejít s nimi, ale chovají se tak jako děti v rodině, tedy nedůvěřivě. Drží se své „tety“, někdy chtějí do náruče, miminka většinou začnou - při snaze cizího člověka o kontakt - plakat. Toho si nejvíc cením, protože to dokládá, že děti v Klokánku cítí bezpečí u své tety a že se u nich neprojevuje citová deprivace.
 
Kolik času věnují pracovníci zařízení dětem? Zbývá jim nějaký čas na jinou činnost, nebo jsou i finančně na Klokánku závislí?
Tety tráví v Klokánku vlastně polovinu svého života – dva týdny v měsíci ve dne v noci. Je to práce dosti náročná, takže ve volném týdnu se věnují své rodině a snaží se odpočinout si a načerpat nové síly. Jsou to naši zaměstnanci a pobírají plat, po zkušební lhůtě 16 tisíc hrubého včetně příplatků za víkendy. V noci a mimo pracovní dobu se o děti starají jako dobrovolnice.To se bohužel nelíbí plzeňskému Inspektorátu práce a minulý týden s námi zahájil správní řízení, a to i kvůli opožděné výplatě mezd. Pokud by se ale tety nemohly ve svém volném čase starat o děti a nemohly by s nimi bydlet celý týden a zajišťovat tak stabilitu rodinného prostředí, pak by Klokánky ztratily svůj největší význam. Navíc bychom ani nebyli schopni platit dvojnásobný počet zaměstnanců, kteří by o děti pečovali pouze v pracovním poměru. Ale doufám, že inspektoři tohoto úřadu pochopí, že nezisková organizace je založena i na dobrovolné práci svých členů a zaměstnanců a že ve volném čase si každý může dělat, co chce, třeba se starat o děti. Tety o tom samozřejmě vědí již před nástupem a chtějí to tak, často dojíždějí z velké dálky.

Na našem portálu e-petice.cz vznikla petice na podporu Klokánku, která sbírá denně desítky až stovky podpisů, je to pro Vás takto vyjádřená podpora znamením, že Vaše činnost má smysl?
Ano, je to přesně tak. Za tuto petici a za její velkou podporu jsem moc vděčná, stejně jako moji kolegové. A chtěla bych mnohokrát poděkovat paní Procházkové za její založení a Vám a Vašemu webu za spolupráci a pomoc při jejím vzniku, a samozřejmě také za každý podpis i vzkaz.

Spousta signatářů přidává pod petici povzbudivé komentáře, předpokládám, že i to je určitá vzpruha?
Ano, je to pro nás veliká psychická podpora a posiluje to naši naději, že Klokánky se přece jen podaří zachránit a že tento v podstatě jednotný hlas veřejnosti pomůže k prosazení novely, která nejhorší negativní dopady té předchozí odstraní. Doufám, že tyto vzkazy si přečtou zejména úředníci na MPSV, kteří zmíněnou novelu prosadili. Moc a moc za tyto milé a povzbudivé vzkazy a komentáře děkuji!

V petici se mluví především o novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Jakým nejzásadnějším způsobem se dotkla fungování Klokánku?
Novela obsahuje ustanovení, podle kterého krajské úřady byly povinny provést „přepověření“ již pověřených zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a umožnilo to některé Klokánky zrušit – zatím se to stalo u dvanácti Klokánků rodinných, provozovaných přímo v rodinách našich zaměstnanců. I když novela žádná kritéria pro vydání nebo nevydání nového pověření nestanovila, krajské úřady své nepověření zdůvodňovaly způsobem naprosto formalistickým a neuvěřitelným (v rodině našich zaměstnanců nesedí sociální pracovnice, dlouhodobý zkušený pěstoun nemá novelou požadované vzdělání a manželka, která je má, na něj může dohlížet jen v pracovní době, nikoli mimo pracovní dobu, i když spolu žijí v jednom bytě). Tato zdůvodnění zvolil Jihomoravský a Liberecký krajský úřad. Novela také výrazně snížila státní příspěvek na děti v Klokánkách a navíc odečítá státní příspěvek za dny, kdy je dítě mimo zařízení, na víkendu nebo prázdninách doma, nebo i v nemocnici. Ve srovnání s dobou před novelou jsme tak přišli za rok a čtvrt o 15 milionů korun, navíc se státní příspěvek oproti době před novelou v případě některých krajů opožďuje. Kromě toho nám MPSV nepřiznalo dotaci na Klokánky v Ústeckém, Jihomoravském a Jihočeském kraji, také dotace MPSV je o 14 milionů korun menší než v roce 2012. Přitom i nezkrácený státní příspěvek je o třetinu nižší, než jsou průměrné náklady na ústavní výchovu, kde k žádnému krácení pro nepřítomnost dětí nedochází. Z toho důvodu nejsme schopni včas hradit mzdy našim pracovníkům, opožďovaly se až o tři měsíce.

Takže po finanční stránce se jedná o dost výrazné změny?
Na riziko ekonomického krachu Klokánků jsem MPSV upozorňovala již při projednávání novely, ale marně. Podle tehdejšího náměstka prý šířím poplašné zprávy, údajně budeme mít o několik milionů měsíčně víc než před novelou. Bohužel je to o několik milionů méně. V podstatě Klokánky fungují jen díky darům veřejnosti a překlenovacím půjčkám našich příznivců a sponzorů. Momentálně tyto půjčky činí 42 milionů korun, navíc čerpáme kontokorent ve výši 8 milionů korun.

Má novela další dopad i mimo ekonomickou stránku?
Ano, další velký problém přineslo ustanovení, že v zařízení může být umístěno jen 28 dětí a výjimku může udělit jen MPSV: Šest Klokánků tuto kapacitu převyšuje (Štěrboholy, Láskova, Hostivice, Brno, Dolní Benešov a Janovice nad Úhlavou). Bohužel výjimku jsme dostali jen do konce května a právě nejpozději na Den dětí by se měly „přespočetné“ stěhovat do ústavní výchovy. Celkem se jedná o 106 „přespočetných“ míst v plně vybavených bytech. My ale nemůžeme provozovat jen polovinu budovy a druhou polovinu nevyužívat. Podle výkladu úředníků MPSV se do tohoto povoleného počtu započítávají i děti, které jsou na dlouhodobých propustkách. Na tato uvolněná místa, na která nedostáváme žádný příspěvek, nemáme další děti přijímat, a pokud je přijmeme, nedostáváme na ně od státu ani korunu. My samozřejmě potřebné děti na volná místa přijímáme, často je to i na předběžné opatření nebo na žádost OSPOD, tím se ovšem propadáme do dalších dluhů. Poslední ránu pak přinesl nový občanský zákoník, který s účinností od počátku letošního roku stanoví, že soud může dítě do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc svěřit jen na šest měsíců. Hromadnému přemísťování dětí zabránilo jen prohlášení ministryně spravedlnosti paní Heleny Válkové i její první náměstkyně paní Hany Marvanové, že soudy mohou děti do těchto zařízení svěřit i opakovaně. Přesto mnohé soudy raději děti svěřuji (obvykle na návrh OSPOD) do ústavní výchovy, protože je to jednodušší - o ústavní výchově se znovu rozhoduje až po třech letech, o umístnění do Klokánku po šesti měsících. Přitom od r. 2002 až do konce loňského roku platilo, že přednost před ústavní výchovou má zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc -nyní je to ovšem právě naopak. Doufáme, že i toto ustanovení nového občanského zákoníku bude brzy novelizováno. Každý zbytečný přesun dítěte do neznámého prostředí pro ně představuje velký stres a vytváří nebo prohlubuje citovou deprivaci. Tyto děti pak nejsou schopny navazovat kvalitní a hluboké citové vztahy v podvědomé obavě z jejich dalšího přetržení.

Četl jsem Vaše návrhy na úpravu této novely. Vámi navrhované změny působí opravdu cílené primárně pro dobro dětí, proč je podle Vás přesto odezva z odpovědných míst tak malá?
Úředníci MPSV stále trvají na tom, že novela je dětem prospěšná a že Klokánky i ostatní zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc mají být jen jakési „sanitky“, které dětem poskytnou krátkodobou nezbytnou pomoc a pak je odvezou do stabilního prostředí dětského domova, pokud nebude možný návrat do rodiny nebo předání do pěstounské péče. Slovo „okamžitý“ však není synonymem slova „krátkodobý“. Klokánky vždy poskytovaly okamžitou pomoc, třeba v noci, a to do té doby, dokud to bylo potřeba, tj. než se dítě mohlo vrátit domů nebo než se pro ně našla náhradní rodina. Představa, že děti, které si v Klokánku zvyknou a které tu získají pocit jistoty a bezpečí, budou v krátké době přesouvány do neznámého ústavního prostředí, je pro nás nepřijatelná. Bohužel ale nezapadáme do koncepce MPSV. Snažit se praxi přizpůsobit nevyzkoušené teorii není příliš rozumné.

Myslíte, že zájem, kterému se problém těší, může některé lidi přinutit takříkajíc chytit se za nos?
Jsem optimista, tak doufám, že některé snad ano.

Vaše organizace je navíc podporována i význačnými zahraničními osobnostmi, za všechny jmenujme - paní Paola Riva-Gapany, zástupkyni ředitele Mezinárodního institutu práv dítěte (IDE) v Sionu, která má pro Klokánek jen slova chvály. Čím je způsobeno, že v zahraničí dokáží ocenit Vaši práci víc, než u nás?
Tím si také lámeme hlavu. Již v roce 2003 Výbor OSN vyzval Českou republiku, aby podpořila rozvoj pěstounské a jiné rodinně orientované péče v systému sociální péče. I když Klokánky nepochybně splňují podmínku „jiné rodinně orientované péče v systému sociální péče“, žádné podpory ze strany MPSV se nedočkaly. Všechny dřívější novely, které umožnily rozvoj Klokánků, byly novely poslanecké a prošly vždy proti vůli vlády. Možná je to tím, že kritika se neodpouští. A FOD se kritiky občas dopouští. Přitom v zahraničí už se od modelu, kterým byla novela údajně inspirována, upouští. Podle výzkumu z r. 2010 projde ve Velké Británii 10 % dětí během jednoho roku třemi a více pěstounskými rodinami a bylo zjištěno 1 500 případů, kdy dítě prošlo dvaceti a více pěstounskými rodinami. I proto zahraničí systém Klokánků tak obdivuje. Například jen v letošním roce byly v „přespočetném“ Klokánku Štěrboholy již 4 exkurze francouzských studentů sociálních věd spolu s jejich učiteli, vždy to bylo kolem čtyřiceti studentů. Nikdo z nich nechápe, proč by se měly Klokánky rušit nebo jejich kapacita zmenšovat.

Závěrem, doufáte v dobrý konec problému, nebo se obáváte, že úředníci zůstanou k Vaším návrhům hluší?
Věřím v dobrý konec, i když se obávám, že úředníci, kteří novelu prosadili, hluší budou. Doufám ale, že se najde dostatek poslanců a senátorů, kteří naše návrhy podpoří. S některými jsem již o tom hovořila a jejich reakce byla vstřícná. Klokánky již navštívilo více poslanců i senátorů, a to z různých stran, a všichni byli s jejich péčí a fungováním spokojeni. Zmíněná novela prošla jen o 4 hlasy – pro byli pouze koaliční poslanci a až na dvě výjimky i nezařazení poslanci. Většina z nich myslím uvěřila tvrzení bývalého ministra pana Drábka a jeho úředníků, že díky této novele se děti dostanou z ústavů do rodin, že od počátku r. 2014 žádné dítě mladší tří let nebude umístěno do ústavu a že Klokánky novela neohrozí. Bohužel opak je pravdou. Některé ústavy už jsou plné a další děti nepřijímají a z Klokánků jsou dál zbytečně děti přemísťovány do ústavní výchovy. Naposledy 16. 5. 2014, kdy čtyři sourozence ve věku od dvou do čtyř let odvezli na základě předběžného opatření z Klokánku v Ústí nad Labem do dětského domova. Je to velmi smutné a pevně věřím, že tato petice a každý další podpis pomůže ke změně této kruté praxe. Ještě jednou za ni a její podporu mnohokrát děkuji!  
 

Autor: Tomáš Jakal

Více >
Přes Polsko se bude jezdit dál

Přes Polsko se bude jezdit dál

Železniční doprava z Jeseníku do Krnova přes polské Glucholazy zůstane zachována. Od roku 2012 její provoz dotují Olomoucký a Moravskoslezský kraj. Právě Moravskoslezský kraj však nechtěl od léta svou polovinu platit.
Představitelům Olomouckého kraje se ale podařilo kolegy z Moravskoslezského kraje přesvědčit, aby část trati dotovali do konce letošního roku. Řekl to náměstek olomouckého hejtmana pro dopravu Alois Mačák. Olomoucký hejtman Jiří Rozbořil jednal s ministrem dopravy Antonínem Prachařem- „Mám z toho dobrý pocit, jsme ve fázi, kdy si troufám tvrdit, že doprava no glucholazské trati zůstane zachována,“ řekl po jednání hejtman. Provoz na trati Jeseník – Krnov by tak od prosince opět hradilo ministerstvo dopravy. Oddychnou si tak především studenti středních a vysokých škol, kteří vlakovou dopravu využívají, i lidé, kteří po této trati jezdí do zaměstnání.

Zájem na zachování dopravy mají i naši severní sousedé. Starosta Glucholaz Edward Szupryczyński usiluje o zřízení železniční zastávky blíže centru města. Problémem tak zůstává jen špatný technický stav trati na polském úseku. Kvůli němu musí vlaky na peážním úseku snižovat rychlost až na třicet kilometrů za hodinu.
 
I zde se ale blýská na lepší časy. Zástupce maršálka opolského vojvodství Bartolomiej Horaczuk potvrdil, že polská strana, která chce přeshraniční vlakovou dopravu podporovat, je připravena do zlepšení trati investovat. „Plánujeme využít dotace z nového operačního programu na komplexní modernizaci kolejí,“ řekl. Urychlení rekonstrukce trati v úseku Glucholazy – státní hranice by měla pomoci také skutečnost, že Poláci připravují vlakové spojení z Wroclavi do Mikulovic. Pokud všechno půjde podle plánu, měl by tento spoj jezdit už od konce letošního roku.
 

Autor: Petr Vávra

Více >
Norskou cestou proti alkoholu?

Norskou cestou proti alkoholu?

Ročně na našich silnicích zahynou stovky lidí. Nemalou měrou se na počtu dopravních nehod (i těch se smrtelnými následky) podílí alkohol a drogy. V posledních dnech se toto téma znovu objevuje na stránkách novin kvůli zdrogovanému mladíkovi, který srazil policistku, a ta na následky zranění zemřela.
Jak je možné, že mladík usedl za volant přes několikanásobný zákaz řízení? Je evidentní, že se dopustil trestného činu maření úředního rozhodnutí, za což hrozí až tříletý trest odnětí svobody. Místo pobytu ve vězení znovu řídil a způsobil tragickou nehodu. „Pokud daný hříšník poruší zákaz řízení během doby, co má zakázáno řídit, ihned by měl jít do vězení minimálně na půl roku, protože je to hned vázáno na práci, rodinu, tedy na finanční problémy,“ domnívá se mluvčí ÚAMK Petr Vomáčka. Počet lidí, kteří i přes zákaz řízení usedají za volant, u nás roste. Policisté jich každého čtvrt roku zadrží přes dva tisíce. Většina z těchto nezodpovědných hazardérů má v krvi alkohol nebo drogy.
 
Alkohol za volantem je celoevropský problém. Evropská komise odhaduje, že až čtvrtinu smrtelných dopravních nehod je třeba připsat na vrub alkoholu v krvi účastníků silničního provozu. V jiných zemích jsou ovšem příslušné orgány mnohem méně benevolentní než u nás. Jeden příklad z nedávné doby za všechny:  Před několika dny havaroval pod vlivem alkoholu nedaleko Trondheimu slavný norský lyžař Petter Northug. Nezvládl řízení a skončil ve svodidlech. Dvojnásobný olympijský vítěz a devítinásobný mistr světa se teď připravuje na pobyt ve vězení, kde může strávit až dva měsíce. „Přijmu trest. Jsem to já, kdo byl tak hloupý, že tohle způsobil. Ohrozil jsem sebe, spolujezdce i ostatní lidi. Bylo to hodně idiotské, když se nad tím zpětně zamyslím,“ řekl po nehodě Northug. V Norsku se řízení v opilosti trestá automaticky odnětím svobody. A můžete být mistr světa nebo prostý občan. Je na čase, aby i orgány u nás postihovaly řidiče pod vlivem alkoholu či drog daleko přísněji, než dosud. Jde přece o to, abychom se vždy a včas dostali do cíle své cesty, aby nás neohrožoval nezodpovědný účastník silničního provozu.

Autor: Petr Vávra

Více >
Zůstane vlakové spojení mezi Jeseníkem a Krnovem?

Zůstane vlakové spojení mezi Jeseníkem a Krnovem?

Vlaky z Jeseníku do Krnova začaly jezdit již v roce 1888. Výstavba tratě tehdy dala příležitost rozvoji jak textilního průmyslu a papírenství, tak hlavně lázeňství. Dnes tohoto spojení využívá řada lidí do zaměstnání a především studenti k cestám na střední a vysoké školy. Od konce roku 2006 je také možné nastupovat i vystupovat v polské stanici Glucholazy. Jenže doprava, kterou zajišťují České dráhy čtyřmi páry spěšných vlaků z Jeseníku do Krnova, by měla v létě skončit.
Ministerstvo dopravy v roce 2012 zrušilo trati státní podporu a kraje, pokud chtěly spoje zachovat, musely začít platit Českým drahám provozní ztrátu i pětimilionový poplatek za průjezdy Polskem. O celou částku se tak rovným dílem rozdělily Olomoucký a Moravskoslezský kraj. Jenže Moravskoslezský kraj nechce od poloviny letošního roku dopravu objednávat a platit svou část ztrát. Náměstek hejtmana Olomouckého kraje Alois Mačák věří, že se mu podaří přesvědčit sousední kraj, aby platil alespoň do konce roku. „Do té doby bychom chtěli vyřešit problém na státní úrovni, aby mohl provoz plynule pokračovat,“ říká náměstek, který chce mluvit s ministrem dopravy o tom, aby ministerstvo opět převzalo objednávku dopravy. Přestože vlaky nejezdí příliš zaplněné, je podle něj třeba provoz zachovat s ohledem na vysokou nezaměstnanost a špatnou dopravní dostupnost.

I kdyby se nakonec peníze na provoz sehnaly, je otázkou, jak dlouho budou vlaky přes Polsko. Trať přes Glucholazy je ve velmi špatném technickém stavu a polské železnice se o ni nestarají, i když za průjezdy dostávají z České republiky pět milionů korun ročně. Vlaky tak musí při průjezdu Polskem zpomalovat až na 30 kilometrů v hodině. Doprava na této trati je vyhrazena pouze pro české vlaky a nenavazuje na další železnice v Polsku. Proto také polská strana nemá zájem do trati investovat. Kromě rozsáhlé rekonstrukce by bylo třeba také změnit zastávky v Glucholazech. Původní historické nádraží je totiž přes dva kilometry vzdálené od centra města, kam občané z Jesenicka míří za nákupy. Vybudování zastávky s názvem Glucholazy Centrum projednávala už v roce 2008 městská rada v Glucholazech, ale bez reálného výsledku. Uvažovalo se také o zastávce v rekreačním středisku Pokrzywna, kudy vlak projíždí, ale také neúspěšně.
 
Možná se ale blýská na lepší časy. Podle posledních informací totiž Poláci chtějí zřídit nový vlakový spoj mezi Wroclawí a Jeseníky. Ten by měl jezdit přes Brzeg, Grodkow, Nysu a Glucholazy do Mikulovic. Pokud všechno dobře dopadne, měl by spoj z Wroclawi do Mikulovic jezdit už od poloviny prosince. Úsek Glucholazy  - státní hranice by byl společný i pro peážní vlaky a pokud by po něm jezdily i vlaky z Wroclawi, mohl by se přístup polské strany k rekonstrukci trati změnit. Oprava by tak zrychlila i dopravu mezi Jeseníkem a Krnovem.

Autor: Petr Vávra

Více >
Speciální školy mají své opodstatnění

Speciální školy mají své opodstatnění

Speciální školy jsou a musí být nedílnou součástí našeho školství. A to přesto, že proti jejich existenci bojují nejrůznější orgány a instituce. Začleňování dětí s psychickými poruchami či jinak hendikepovanými do kolektivu zdravých jedinců ubližuje oběma skupinám. Měnit stávající síť speciálních škol by bylo podle odborníků zbytečné a neuvážené.
Integrace by poškodila jak děti se speciálními potřebami, tak ty ostatní. Děti, které na učivo nestačí, jsou demotivovány a frustrovány. Většina z nich potom na učení rezignuje, což má potom vliv na jejich další život. Ve speciálních školách je jim věnována logicky daleko větší péče, než ve školách běžných. Má-li učitel s ostatními žáky zvládnout předepsané učivo, nemůže zaostávajícím dětem věnovat tolik pozornosti, jako učitel ve speciální škole. Zatímco odpůrci speciálních škol tvrdí, že inkluzivní vzdělávání vede žáky k toleranci, ohleduplnosti a vzájemné podpoře, většina pedagogů je opačného názoru. Zařazování některých dětí do speciálních škol nesouvisí se sociálním nebo zdravotním znevýhodněním, ale se sníženými rozumovými schopnostmi. Je ovšem nepřípustné, aby základní školy odmítaly přijmout některé děti jen proto, z jakého prostředí pocházejí. To se stalo nedávno na jedné škole v Ostravě, kde ředitel některé děti z romských rodin odmítl přijmout přesto, že splnily při zápisu stejné podmínky jako ostatní. Takové jednání je třeba rozhodně odsoudit. Plošné odmítání kvůli původu je zcela nepřípustné. Jediným rozlišovacím kritériem musí být rozumové schopnosti žáka.
 
Speciální školy mají ve vzdělávacím systému nezpochybnitelně své místo, Jde jen o to, aby do nich byly zařazovány skutečně jen ty děti, které na běžnou výuku nestačí a v běžné škole by brzdily výuku ostatních. Zařazení žáků do speciální školy rozhodně nesouvisí s diskriminací, jak se někteří odpůrci těchto škol snaží namluvit, ale jde o to, aby se patřičného vzdělání dostalo i těm dětem, které na běžnou výuku nestačí.
 

Autor: Petr Vávra

Více >
Smutná role Tibetu

Smutná role Tibetu

Tibet je historické území ve střední Asii. Rozkládá se na Tibetské náhorní plošině, někdy se mu říká „střecha světa“, protože jeho průměrná nadmořská výška dosahuje přibližně 4900 metrů.

První státní útvar, tibetské království, zde vznikl v sedmém století našeho letopočtu. Během dlouhé historie se museli Tibeťané bránit Číňanům i Mongolům, v 19. století se Tibet stal ohniskem strategických zájmů mocností, zejména Anglie a Ruska. V roce 1903 překročili Britové tibetské hranice, válka si vyžádala život několika tisíc Tibeťanů. Nezávislým královstvím byl Tibet opět od roku 1913 do roku 1951, od té doby je okupován Čínskou lidovou republikou. Výsledkem pozemkových reforem a dalších necitlivých změn, prováděných čínskou vládou, byly ve druhé polovině padesátých let nepokoje, které v březnu 1959 přerostly v ozbrojené povstání. To bylo během několika dnů Číňany krvavě potlačeno. Dalajláma uprchl do Indie, kde byla vytvořena Tibetská exilová vláda. K dalším nepokojům v Tibetu došlo v roce 1989. Ve Lhase byly zabity a zraněny stovky lidí, další lidé byli zatčeni. Krvavě byly potlačeny také další protičínské demonstrace vpřed olympijskými hrami v Pekingu v roce 2008. Od roku 2009 do roku 2012 se na protest proti čínské anexi upálilo víc než šedesát Tibeťanů.
Z více než šesti tisíc klášterů jich v celém Tibetu zůstalo jen osm nezničených. Zničeny byly také další kulturní památky. Tibeťané jsou neustále utlačováni. K porušování lidských práv v Tibetu dochází prakticky neustále, a to přes protesty světových organizací či obyčejných lidí. Také v České republice se letos 10. března, v den 55. výročí povstání Tibeťanů proti čínské okupaci Tibetu, připojilo více než 600 obcí, měst a městských částí k akci Vlajka pro Tibet. K této akci, která vznikla v polovině devadesátých let minulého století v západní Evropě s cílem poukázat na dlouhodobé porušování lidských práv v Tibetu, se Česká republika připojuje pravidelně od roku 1996.
Při své nedávné návštěvě Čínské lidové republiky přijal spolu se svým čínským protějškem Wang I. prohlášení, v němž se konstatuje, že Tibet je nedílnou součástí Číny a Česká republika nepodporuje jeho samostatnost v jakékoli podobě. Obě země se v dokumentu ujistily, že se nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí druhého státu. 

Autor: Petr Vávra

Více >
Myšlenka tunelu pod Červenohorským sedlem opět ožila

Myšlenka tunelu pod Červenohorským sedlem opět ožila

Červenohorské sedlo je vyhledávaným rekreačním střediskem, vyhledávaným jak lyžaři v zimě, tak pěšími turisty v ostatních ročních obdobích. Motoristé z něj už tak nadšení nejsou. Silnice (mimochodem nejvýše položená silnice první třídy v České republice – v nejvyšším bodě překonává nadmořskou výšku 1011 metrů) je v zimě často neprůjezdná kvůli uvíznutým kamionům, v létě její jižní strana připomíná tankodrom. Ta se má v létě začít opravovat, takže bude nejméně tři roky v letním období uzavřená. V zimě by měla být podle informací Ředitelství silnic a dálnic průjezdná, ale zase hrozí zácpa kvůli kamionům…

Zdá se, že nejrozumnějším řešením by byla výstavba tunelu pod Červenohorským sedlem. Mimo jiné by se zkrátil čas při jízdě mezi Šumperkem a Jeseníkem, ušetřily by se pohonné hmoty, do ovzduší by unikalo mnohem méně škodlivých spalin. Na Jesenicko, kde je jedna z nejvyšších nezaměstnaností, by mohli přijít investoři a postavit tam nové průmyslové objekty. Právě kvůli špatné dopravní dostupnosti tyto plány zatím nemají. Těch výhod pro stavbu tunelu by se našlo samozřejmě ještě víc.

Historie plánů na vybudování tunelu
Myšlenka vybudovat tunel pod Červenohorským sedlem je hodně stará. Už v šedesátých letech devatenáctého století se uvažovalo o výstavbě železničního tunelu, z finančních důvodů z tohoto záměru sešlo (více se dozvíte na wikipedii nebo v knize Století železnice na Jesenicku). Další projekt na stavbu tunelu byl údajně vypracován ve čtyřicátých letech minulého století, ale zůstal na papíře. Znovu se o výstavbě tunelu začalo uvažovat v devadesátých letech a zdálo se, že tentokrát by se to mohlo podařit. V roce 1998 se projektem začala zabývat také akciová společnost Lesostavby Šumperk. Firma, která měla zkušenosti s ražbou štol při stavbě přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně, platila přípravné práce, především studii vlivu na životní prostředí. Ze studie vyplynulo, že tunel je pro dopravu v Jeseníkách nejlepší variantou.  Vláda však tehdy rozhodla, že „s ohledem na stávající i předpokládanou nízkou intenzitu dopravy na silnici číslo 44 mezi Šumperkem a Jeseníkem a na vysoké finanční náklady nebude stavba tunelu pod Červenohorským sedlem investiční prioritou“. Proto začaly Lesostavby Šumperk připravovat stavbu tunelu jako soukromou investiční akci, založenou na návratnosti investice formou vybírání mýtného. Na jedné z variant se podílelo i Ředitelství silnic a dálnic, v roce 2003 přišlo již zmíněné stanovisko ministerstva životního prostředí. Lesostavby Šumperk pak zvažovaly spolupráci státního a soukromého sektoru. Jenže Lesostavby Šumperk zanikly a s nimi i slibně se rozvíjející plány. Jen pro zajímavost: tunel měl být otevřen v roce 2007.
 
Současná situace
A jaká je současnost? Prezident Miloš Zeman při své březnové návštěvě Olomouckého kraje řekl, že při jednání s polským prezidentem Bronislawem Komorowskim bude o tunelu hovořit. „Kdyby se podařilo dohodnout s Polskem o pokračování trasy, a dokonce se ji podařilo zařadit do transkontinentálních sítí, které nás ze severu a jihu obcházejí, tak by tento projekt měl smysl,“ uvedl Zeman (více se dočtete zde). Právě projekt Evropské unie, zaměřený na budování transevropských dopravních sítí, by podle Miloše Zemana mohl stavbě tunelu pod Červenohorským sedlem pomoci.

Autor: Petr Vávra

Více >
Zůstane „Brusel“ zachován pro další generace?

Zůstane „Brusel“ zachován pro další generace?

Havířovské nádraží, postavené v roce 1969, je jedinečnou ukázkou architektury šedesátých let minulého století. Ve městě, založeném v roce 1955 na příkaz vládnoucí komunistické strany, vznikla stavba, která se vymykala monopolu socialistického realismu. Začalo se jí tehdy říkat „Brusel“ podle úspěšné expozice na světové výstavě Expo 58.

Vznikla nová, úplně jiná architektura, která se vrátila k modernismu. Inspiraci nehledala na Východě, ale na Západě. Architekt Josef Hrejsemnou, podle jehož návrhu se nádraží začalo v roce 1965 stavět, zdůrazňoval asymetričnost, diagonalitu a dynamiku. Budova patří ke světově uznávanému vkladu českých architektů v oblasti industriálního dědictví. Poutá pozornost velkou prosklenou fasádou, výrazným členěním prostoru i pozoruhodným op-artovým stropem, který reaguje na dobové umění i českou tradici kubismu. Mozaika na nádraží má nevyčíslitelnou hodnotu. Je jednou z nejunikátnějších současných mozaik u nás.
České dráhy se přes jedinečnost této stavby rozhodly budovu zbourat. Zatímco bývalý ministr dopravy Zdeněk Žák byl odpůrcem demolice a za jeho působení o ní dráhy přestaly uvažovat, současný ministr Antonín Prachař je stoupencem stavby nového dopravního terminálu, kterému má stará budova udělat místo. Dráhy tak opět chtějí bourat. Proti tomu ovšem protestuje jak občanské sdružení Důl architektury, tak Česká komora architektů. Ta podala na ministerstvo kultury opětovnou žádost o prohlášení nádraží za kulturní památku. Řízení zatím nebylo zahájeno, ministerstvo se prý žádostí bude zabývat až poté, co vyhodnotí všechny dostupné informace a okolnosti. Po dobu řízení je vlastník nemovitosti, tedy České dráhy, povinen chránit stavbu před poškozením či zničením.

České dráhy zdůvodňují zbourání budovy mimo jiné jejím nákladným provozem – je ve špatném stavu, špatně izoluje a v zimě je obtížné vytopit ji. Studie studentek ČVUT z katedry konstrukcí staveb však ukazuje, že zmiňovaná energetická náročnost budovy by se po zateplení a bez zásahů do konstrukce snížila na pětinu. Podobně lze vyvrátit také další argumenty.
Jaký osud havířovské nádraží čeká, není zatím jasné. Snad se ale politici a úředníci přikloní k názoru architekta Josefa Pleskota, který říká: „Jsem přesvědčen o tom, že by ta budova měla být zachována, že by měl být hledán způsob, jek ji zachránit.“

Autor: Petr Vávra

Více >
Boj o SOŠ Rokycany pokračuje

Boj o SOŠ Rokycany pokračuje

Koncem března byla na našem serveru zveřejněna petice proti záměru Krajského úřadu v Plzni přestěhovat Střední odbornou školu v Rokycanech do budovy po Středním odborném učilišti lesnickém a zemědělském. Kraj svůj krok zdůvodnil potřebami úspor. Budovu SOŠ vlastní město a kraj mu platí nájem, zatímco druhá, menší a ve špatném technickém stavu, je ve vlastnictví kraje. Jak na celou situaci pohlížejí obě strany?
Stanovisko Krajského úřadu:
Ani snížení nájmu, byť na symbolickou 1 korunu, neřeší základní problém v tom, že kraj užívá ke své činnosti cizí majetek, vkládá do něj do budoucna nenávratné prostředky, zatím co má v bezprostřední blízkosti hlavního sídla školy vlastní – dále jiným způsobem těžko využitelnou – a plně vhodnou budovu. Kraj by se měl  k vlastnímu majetku chovat s péčí řádného hospodáře. Je zapotřebí brát v úvahu, že v současné době není zcela naplněna ani budova gymnázia.

Od školního roku 2011/2012 jsou přijímány do prvního ročníku gymnaziálního vzdělávání 2 třídy, a to jedna třída osmiletého a jedna třída čtyřletého studia. Na základě těchto skutečností od 1. září 2014 nejsou naplněny 4 třídy v této budově.  Do volných tříd by se přestěhovali  žáci ekonomického lycea.

Uvolněná budova pro teoretické vyučování Středního odborného učiliště lesnického a zemědělského, Rokycany, Mládežníků 228 je školní budovou, která vždy byla, a je využívána pro teoretickou výuku žáků. Do této budovy by byli přestěhováni žáci oboru informační technologie. Budova je stejně jako ta, v níž jsou dosud žáci SOŠ historická a má svou tradici. Avšak plně svému účelu vyhovuje a má dostatečnou a vyhovující kapacitu pro předpokládané využití. Navíc v současné době je zpracovávána technická studie. Po jejím zpracování budou řešeny potřebné úpravy pro vylepšení stávajících podmínek k řádnému zajištění výuky oboru informační technologie. Vybavení učeben včetně speciálních laboratoří je přenositelné a nevyžaduje žádné nadstandardní stavební a technologické podmínky.

Záměr přestěhování je ve prospěch žáků, protože budovy spolu sousedí a bude umožněno všem žákům využívat odborné učebny v obou budovách, pro všechny žáky bude možné rozšířit nabídku volitelných předmětů, rozšířit nabídku jazykového vzdělávání či rozšířit nabídku výuky informačních technologií pro ostatní obory.

Podle Dlouhodobého záměru vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy Plzeňského kraje  nelze zvyšovat podíl žáků připravujících se v oborech vzdělání s maturitní zkouškou ve středních školách. Proto se do budoucna nepředpokládá navyšování kapacit v maturitních oborech. V současné době se vyučuje v I. ročnících oboru ekonomické lyceum  22 žáků, v oboru informační technologie 24 žáků, a ve čtyřletém gymnáziu se vzdělává 19 žáků. Z uvedeného je zřejmé, že při naplnění počtu žáků ve třídě na 30 žáků, stávající a nově předpokládaná kapacita pokryje i v budoucnu mírný a bohužel jen dočasný nárůst populace.


A jak na stanovisko kraje reaguje ředitelka SOŠ v Rokycanech ing. Drahomíra Rancová?

Že se kraj chce chovat hospodárně, to jen chválím. Měl by začít z těch nejdůležitějších stran a u sebe…. V rámci projektu jsme museli z rozhodnutí kraje vypsat výběrová řízení na vybavení školy pomůckami. Vzhledem k tomu, že je nevyhrávají výrobci, ale překupníci, pomůcky už slavnostně balíme a posíláme zpět. Kraj platí organizaci – Centrální nákup, která by měla za nás za učitele řešit všechny tyhle problémy. Zatím docílila jen toho, že jsme v nákupech zcela nesvéprávní a mnohdy nakupujeme vysoutěžené šmejdy nebo se k nákupu půl roku nedostaneme…

I Plzeňskému kraji ubývají organizace – dnes existuje jen asi 82 škol a školských zařízení zřizovaných PK. Na personální politice odboru školství to však není vidět. U nás na škole se každoročně v důsledku snižování počtu žáků snižují stavy učitelů i nepedagogických pracovníků, odbor školství má na jednu organizaci téměř jednoho pracovníka (něco přes sedmdesátku). Výsledek je takový, že mnohdy čekáte na odpověď na email třeba měsíc, někdy ji ani nedostanete. To, co ve škole zvládnete ve třech lidech za dva dny, dělají krajští úředníci v deseti lidech měsíc. Ostatně není všem dnům konec. Až bude třeba jednou opravdu šetřit, přijde zase doba, kdy se nebude vědět, co s budovou ve Škroupově ulici. Už jsem to zažila… A upřímně: tahanice mezi spravováním majetku města a kraje mi přijde dost směšné. Všechny peníze jsou stejně z našich daní a je úplně jedno, jestli se dají do „městské“ nebo „krajské“ budovy. Hlavně, že slouží svému účelu – dětem a jejich vzdělávání.

Do nové budovy gymnázia jsme se stěhovali v roce 1995 proto, aby výuka našla nový rozměr. V gymnáziu má každý přírodovědný předmět svoji specializovanou učebnu, vybavenou nejmodernější technikou. Naše škola byla pilotní pro tvorbu vlastních školních vzdělávacích programů. Já osobně jsem byla myšlenkou „učit si po svém“ nadšena. Výsledkem jsou inovované maturitní zkoušky s obhajobou práce, třetí místo za PK v celorepublikovém projektu Excelence – úspěšnost škol 2014 a mnoho úspěšných žáků nižšího gymnázia. Dokážeme zvítězit v krajském kole olympiády ze španělského jazyka, přestože nejsme zaměřeni na španělštinu, dokážeme zvítězit v krajském kole z matiky, přestože naše škola nestojí na prestižním věhlasném náměstí. Děláme svoji práci s nadšením a myslím, že s kvalitními výsledky. 
 
Jakmile přijde do budovy gymnázia ekonomické lyceum, přijdeme nejméně o tři specializované učebny, ve kterých bude muset být kmenová třída lycea. To, že třídy ubyly, je pravda, ale nikdo nezjišťoval, jak jsme ve škole učili před čtyřmi lety a jak využíváme místnosti nyní.  Šetření na úkor kvality výuky? Taková práce mne přestává bavit. A stejné je to se střední odbornou školou. Je umění udržet děti na okrese. Plzeň má mnoho prostor ve svých školách, více odborníků a možností. Více lákadel pro mladé v samotném městě. Žáky ve škole udržíme jen určitou úrovní školních prostor a kvalitou a inovativními metodami naší výuky. Záměr přestěhování není ve prospěch žáků, protože každý obor potřebuje něco jiného. Nabídka volitelných předmětů se rozšiřuje s počtem žáků v ročníku a ne díky vzdálenosti spravovaných budov školy. Spojovat například při hodinách jazyků jednotlivé třídy nelze. Gymnazisté by se bouřili a odborná škola by si zoufala. Nikdo by se nic nenaučil. A využití spojení škol je maximální a promyšlené – už třináct let pod mým vedením a s třicetiletou pedagogickou praxí.

Už jsem si zvykla, že o naši práci není osobní zájem, stačí poslat včas papír či vyplněnou tabulku. Zvolení zástupci v komorách parlamentu a kraje ani netuší, jaké školy mají v obvodě a co se v nich učí, či komu patří. Nezvyknu si však na to, že se ničí moje celoživotní práce a práce mých kolegů. To není do dalších let vůbec motivující, to je začátek konce rokycanského středního školství. 

Autor: Petr Vávra

Více >
Přece jen pojede?

Přece jen pojede?

Ani více než 1140 podpisů pod peticí na našem serveru nepomohlo. Vlak z Opavy do Jakartovic vyjel 6. dubna letošního roku naposledy. Spoje na trati číslo 314, která byla v provozu od 29. června 1892, Moravskoslezský kraj zrušil.

Je zánik osobní dopravy mezi Opavou a Jakartovicemi definitivní? Zdá se, že možná nikoliv. Obce podél železniční trati se s koncem nesmířily a zvažují, že se společně složí alespoň na víkendový provoz. Vlaky by na koleje mohl poslat i soukromý dopravce. Železnici v nádherné krajině s krásnými zatáčkami si oblíbili především turisté.
Starostové dotčených obcí věří, že se provoz podaří obnovit. „Záleží však jako vždy na penězích. Obce by si náklady mohly rozdělit mezi sebou. Kdyby ještě přispěl i krajský úřad, tak by vlak mohl opět vyjet,“ říká starosta Dolních Životic Jaroslav Vaněk. 
Právě Dolní by mohly přispět částkou kolem čtyřiceti tisíc korun ročně. Krajský úřad je ochoten o této variantě jednat a podle náměstka hejtmana Daniela Havlíka se nezříká ani finanční pomoci. Starostové všech obcí doufají, že pokud se provoz obnoví, zájem lidí nepoleví. Teď je třeba vyčíslit reálné náklady a zahájit výběrové řízení na soukromého dopravce.
Pokud všechno půjde podle plánu, mohli by se cestující prvních vlaků na znovuoživené trati brzy dočkat. Optimistická varianta hovoří o tom, že by to mohlo být již koncem letošního června.

Autor: Petr Vávra

Více >

Tento web používá cookies k lepšímu fungování webu a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku