Česká republika je jednou z posledních evropských zemí, kde jsou malé děti umisťovány do kojeneckých ústavů a dětských center, a to i navzdory platné legislativě, na základě níž by děti měly být svěřovány přednostně do náhradní rodinné péče. Přesto se tak neděje a to i v případě, že jsou v daném kraji či blízkém okolí volní profesionální pěstouni.

Jak dokazuje nespočet vědeckých výzkumů, ranný vývoj dítěte je naprosto zásadní pro jeho budoucí fungování (socializace v osobním životě, ve společnosti...). Pobyt v ústavech vede k citové deprivaci dětí a k nevratným změnám v jejich psychickém vývoji, které často ústí v osobnostní problémy v jejich dalším životě (neschopnost navazování sociálních vztahů, zvýšené sklony ke kriminálnímu jednání ...).

Vývoj nejmenších dětí je křehkým procesem, který by měl podle výzkumů ideálně probíhat v milující péči jednoho výhradního pečovatele. Ten je dítětem vnímán jako bezpečný opěrný bod, který neuspokojuje pouze potřebu jídla, spánku a podobně, ale také (a především) potřebu lásky, blízkosti a bezpečí. Tuto potřebu personál kojeneckých ústavů navzdory vší poctivé snaze nemůže naplnit.

Toto téma, zachycené ve snímku Nejlepší zájem dítěte, který odvysílala Česká televize, vyvolalo velký zájem veřejnosti, na jehož základě vznikla i Petice za omezení ústavní péče pro nejmenší děti (podepsat můžete zde: http://e-petice.cz/petitions/petice-za-omezeni-ustavni-pece-pro-nejmensi-deti.html).

K petici se vyjádřila také někdejší sociální pracovnice kojeneckého ústavu, která se podělila se svou osobní zkušeností z praxe. Její komentář je k dispozici na následujících řádcích:

"Pracovala jsem v Kojeneckém ústavu 6 let jako sociální pracovnice. Odešla jsem díky totálnímu vyhoření poté, co jsem zjistila, že jsem jen kolečko v nedobře promazaném státním systému. Že to, co dělám, je neužitečné, k ničemu. Sice zajistím nějaké ty papíry, jdu si pochovat a nakrmit miminka (což se velice protivilo některým zdravotním sestrám), ale víc nic. Že mi celý smysl téhle práce uniká. Že se tváříme, že pomáháme dětem, ale že po tolika letech, kdy už je dokázáno, že jedna z nejdůležitějších věcí pro zdravý a dobrý vývoj nového človíčka je láska navíc fyzicky projevovaná, jim vlastně pomáháme jen být ošaceni, nakrmeni a spát v teple.

Tím nechci shazovat práci těch lidí, kteří v takovýchto institucích pracují. Jen mi přijde, že těch studií a důkazů, že miminko potřebuje teplou milující náruč a šťastné hravé dětství je tolik, a zároveň těch lidí, co o tom ví a chtějí se o ty človíčky postarat, že by se vývoj událostí mohl posunout dalším směrem. Myslím, že to různé záchranné akce typu "Chovací tety" nebo studentky z praxí moc nezachrání.

Vždycky jsem se snažila si „vypiplat“ nějaké to nejmenší miminko /tak pětidenní/, za kterým jsem každý den chodila, chovala si ho, mazlila, krmila, jak mi to čas dovolil. Věřila jsem, že pro toho tvorečka je dobré poznat, že někoho má, i když ho později ztratí, než tento cit nepoznat.

Vadilo mi, že orgány spolu nespolupracují, že je mi jasně řečeno, že jsem sociální pracovnice jen přes děti, že si nemám povídat s matkami, že nemám být v kontaktu s celým příběhem. Že mám hájit jen zájem dítěte.

Nedbala jsem a přesto jsem si s maminkami dětí povídala. Mnoho z nich bylo překvapeno, že je poprvé v životě někdo poslouchá. Pokud je sociální politika nastavena tak, že se preferuje vracení dětí do vlastní rodiny - tak je přece toto důležité. Pak mi uniká, proč je většinou vazba mezi matkou a dítětem přetrhávána nebo naopak uměle udržována a prodlužovaná zákony - tak, že dítě dlouho zůstává v "kojeňácích" a dětských domovech, a tím deprivace a neumění se orientovat v reálném životě tohoto jedince jen roste.

Produkujeme tím "neúplné" lidi, kteří nepoznali lásku a málokdy jí proto umí dát. Měli bychom apelovat na vzpomínky z dětství našich politiků a uvědomění si, že v každém dítěti je budoucnost našeho světa, ať to zní jakkoliv jako klišé.

Nejsem žádný odborník. Na toto téma bylo již napsáno mnoho knih a publikací. Jen mě překvapuje, že se nikdo skutečně neptá sociálních pracovnic, co si o této práci myslí, co by jim pomohlo k lepší práci a co vidí jako zásadní problém…

Možná by za zmínku ještě stálo, že jsem sama matkou, znám to i z osobní zkušenosti a necucám si to z prstu."

Problematice byl věnován taktéž rozhovor na portálu DVTV.cz s režisérkou snímku a autorkou petice, jíž je dokumentaristka Linda Kallistová Jablonská.

K zhlédnutí zde.