Speciální školy jsou a musí být nedílnou součástí našeho školství. A to přesto, že proti jejich existenci bojují nejrůznější orgány a instituce. Začleňování dětí s psychickými poruchami či jinak hendikepovanými do kolektivu zdravých jedinců ubližuje oběma skupinám. Měnit stávající síť speciálních škol by bylo podle odborníků zbytečné a neuvážené.

Integrace by poškodila jak děti se speciálními potřebami, tak ty ostatní. Děti, které na učivo nestačí, jsou demotivovány a frustrovány. Většina z nich potom na učení rezignuje, což má potom vliv na jejich další život. Ve speciálních školách je jim věnována logicky daleko větší péče, než ve školách běžných. Má-li učitel s ostatními žáky zvládnout předepsané učivo, nemůže zaostávajícím dětem věnovat tolik pozornosti, jako učitel ve speciální škole. Zatímco odpůrci speciálních škol tvrdí, že inkluzivní vzdělávání vede žáky k toleranci, ohleduplnosti a vzájemné podpoře, většina pedagogů je opačného názoru. Zařazování některých dětí do speciálních škol nesouvisí se sociálním nebo zdravotním znevýhodněním, ale se sníženými rozumovými schopnostmi. Je ovšem nepřípustné, aby základní školy odmítaly přijmout některé děti jen proto, z jakého prostředí pocházejí. To se stalo nedávno na jedné škole v Ostravě, kde ředitel některé děti z romských rodin odmítl přijmout přesto, že splnily při zápisu stejné podmínky jako ostatní. Takové jednání je třeba rozhodně odsoudit. Plošné odmítání kvůli původu je zcela nepřípustné. Jediným rozlišovacím kritériem musí být rozumové schopnosti žáka.

Speciální školy mají ve vzdělávacím systému nezpochybnitelně své místo, Jde jen o to, aby do nich byly zařazovány skutečně jen ty děti, které na běžnou výuku nestačí a v běžné škole by brzdily výuku ostatních. Zařazení žáků do speciální školy rozhodně nesouvisí s diskriminací, jak se někteří odpůrci těchto škol snaží namluvit, ale jde o to, aby se patřičného vzdělání dostalo i těm dětem, které na běžnou výuku nestačí.